Svlékl si sako

a kravatu a šel zatelefonovat.
"Ano," ozval se Beck.
"Kdo se ti to tam chechtá?" zeptal se nedůvěřivě Kollberg."Smějící se policista."
"Cože?"
"Gramofonová deska."
"Aha, už vím. To je starý šlágr z music-hallů. Že je to Charles Penrose? Z doby před první světovou válkou?"
Ozývaly se hromové salvy smíchu.
"To nic," řekl nevesele Martin Beck."Chtěl jsem ti jenom říct, že mě volal Melander."
"A co chtěl?"
"Konečně si vzpomněl, kde se setkal se jménem Nils Erik Göransson."
"A kde to bylo?"
"Při vyšetřování případu Tereza Camaráo."
Kollberg si rozvazoval tkaničky u bot. Zamyslel se. Pak řekl:
"Tak ho pozdravuj, a že tentokrát je výjimečně vedle. Právě jsem celý ten fascikl přečetl. Slovo za slovem. A takový trouba nejsem, aby mi to ušlo."
"Máš ty spisy doma?"
"Ne. Jsou ve Västberze. Ale jsem si tím jist. Naprosto jist."
"Dobrá. Na tebe tak dám. Cos dělal na Langholmenu?"
"Nějaké informace. Příliš mlhavé a zašmodrchané. Ani se mi teď nechce ti to vykládat, ale jestli se ukáže, že jsou správné..."
"Tak co?"
"Tak si můžou celé vyšetřování případu Tereza strčit za klobouk.
Veselé vánoce!"
A Kollberg zavěsil.
"Zase někam pojedeš?" zeptala se podezřívavě Gun.
"Ano. Ale až ve středu. Kde je láhev?"